Svíce-pokračování-9
Církev katolická v národě českém.
Církev římská se v českém národě neblaze osvědčila svým násilným zasahováním a touhou po zevní moci, jakož i svým zbraňováním přijetí plné pravdy evangelia.
Hned v ranné době křesťanství usiloval Řím o podřízení českých krajin pod svou pravomoc. Za tím cílem byly ze sousedního Německa do Čech podnikány vojenské výpravy, pod vedením kněží, aby český lid byl obrácen mečem na víru křesťanskou a zároveň uveden pod svrchovanost římských papežů.(Jak Božsky křesťanský přístup).Tak r. 857 vtrhl do Čech německý král Ludvík, aby Čechy přinutil k přijetí křesťanství. Papež Mikuláš I. Zvláštním listem mu k této výpravě poslal své požehnání.Roku 871 a 872 vedl stejnou výpravu do Čech vircburský biskup Arno a řezenský biskup Embrich. Rovněž mohučský arcibiskup Ljuprecht v letech 872, 874 a 883 podnikl do Čech výpravy, aby pořídil nově se tvořící církev českou pod svrchovanost římského papeže.
Český a Moravský lid však přijal křesťanství z východu, kde papežská svrchovanost a mocenské nároky římského stolce uznávány nebyly a křesťanství v čistější podobě bylo zachováno. Velkomoravský kníže Rostislav v přání, aby se křesťanství v jeho říši ujalo, obrátil se na císaře Michala III.do Cařihradu s žádostí, aby vyslal na Moravu věrozvěsty znalé slovanského jazyka.Císař Michal žádosti vyhověl a poslal na Moravu bratry Konstantina a Metoděje r.863. Ti přineli sebou překlad Písma sv.v starobulharském jazyce, který byl Moravanům srozumitelný. Proto jejich činost měla úspěch a křesťanství se rychle ujalo. Z Moravy se známost křesťanského učení rozšířila do Čech, kde jeho zvěst, tlumočená srozumitelným jazykem slovanským,byla velmi ochotně přijata. Tak křesťanství v Čechách a na Moravě pevně zakotvilo, ale byl zároveň položen základ odlišnosti české církve od církve západní, i když svrchovanosti papežově byla přece podřízena.
V Čechách a na Moravě bylly zvěrozvěsty Konstantinem a Metodějem zavedeny bohoslužby v jazyku slovanském. Církev římská však postupem doby násilně(asi po vzoru Jžíše) slovanský jazyk z bohoslužeb odstranila. Však přes zákaz a pronásledování se strany církve římské, slovanský jazyk z bohoslužeb brzo nevymizel. O existenci slovanských bohoslužeb v Čechách ještě v X.století, svědčí list papeže Jana XIII., jimž dává souhlas ke zřízení biskupství v Praze, ale zároveň připomíná, že se nesmí jednati o obřad, nebo sektu jazyka slovanského. POslední místo, kde bohoslužby v jazyku slovanském se konaly, byl klášter sázavský, okud slovanští mniši byli definitivně vypuzeni r. 1097 a na jejich místě byli zde usazeni latinští benediktini.
V době reformační se rovněž římskokatolická církev nepřátelsky postavila proti českému úsilí o očistu a obnovení náboženského života podle Slova Božího.(Jak jinak, když je neomylná) Ústy svých kardinálů a biskupů odsoudila néjlepšího syna národa českého, Mistra Jana Husa k smrti upálením. Později organizovala proti Čechům křižácké výpravy, které představují dobu velikého utrpení národa a které ohněm a mečem měli zajistit moc a panství Říma nad lidem českým.Když tyto prostředky nevedly k cíli, poslala do Čech neblaze proslulé Jezuity, kteří intrikami za pomocí římskokatolického kněžstva a šlechty, připravili porážku na Bílé Hoře, která byla néjvětším neštěstím národa a která znamená přerušení néjzdárnějšího našeho národního i náboženského vývoje u nás.
Po bitvě bělohorské za souhlasu a řízením církve římskokatolické byly v českém národě zahájeny konfiskace, popravy a krutá pronásledování. Přes tisíc rodin šlechtických, třicet šest tisíc jiných a lidu poddaného bez počtu se muselo vystěhovat za hranice vlasti a kdo zůstali, násilím byli pokatoličtěni, nebo odsuzováni do vězení a na galeje. Pomocí dragounů, krví katem a trýzněním byl český národ uveden do lůna samospasitelné církve římské. Nikoli duchem, pravdou a přesvědčením, ve smyslu Kristova evangelia, ale násilím a mocí.(Asi tak, jak to dělal Ježíš , ne láskou, ale též násilím, že?)
S vítězstvím církve římskokatolické zavládla v našem národě nevzdělanost, pověrčivost a temnota, které jen pomalu a jinými vlivy byly rozptylovány a v jistém smyslu jako neblahé dědictví v našem lidu dosud trvají.Zejména charakter a svědomí českých lidí na staletí utrpěly. Dvojjakost,neupřímnost, mravní nerozhodnost, nepřejícnost, to jest ovoce doby temna, kterou u nás nastolila církev římsko-katolická a které může napraviti jen náboženství čisté, podle Kristova evangelia.
V době vlády Habsburků u nás, církev římskokatolická jako taková, vždy stála na straně utlačovatelů a pronásledovala i ze svých řad ty, kdo český národ budili a usilovali o jeho povznesení.
Za první republiky církev římskokatolická politickou činností, zevním ovlivňováním kulturního života, Jakož i poskytováním výhod svým straníkům se snažila získati vliv a moc. Při tom cíl byl a zůstával stejný.Nikoli služba k spáse, pokorné zvěstování Boží vůle a snaha po vyšší úrovni náboženského života, ale získáni moci, vlivu a výlučného postavení.A to se ji podařilo.
V době ohrožení republiky a tak zv.protektorátu církev římskokatolická jako celek rychle se nové situaci přispůsobila a dokonce v mnohém směru z ní hleděla získati výhody na úkor jiných vyznání. Jen vzpomeńte neblahé činnosti kněze Andreje Hlinky, Tisy, Tuky a dlouhé řady jiných na Slovensku. Je jisté, že na odtržení Slovenska od republiky Československé, má hlavní podíl římskokatolická církev jako taková. Slovenští evangelíci stáli v opozici a byli od hlinkovců pronásledováni a týráni. Vzpomeňte také obrázků v časopisech, jak u nás vysoký římskokatolický hodnostář podává Háchovi lebku sv.Václava a jak široce byla katolickým tiskem velebena státnická Háchova moudrost, že nás vydal na pospas Hitlerovi.Nezapomeňme též, že ve jménu svatováclavské tradice, která v té době byla v církvi vítězně zdůrazňována, mělo být z našich dějin vymazáno vše, co tvoří hlavní jeho podstatu, co je v nich největšího a z čeho se vždy rodila naše samostatnost. Je příznačné, že řád svatováclavské orlice byl jako vyznamenání udělován těm, kdo se o naše ponížení a utrpení nejvíce zasloužil. Při tom je pozoruhodné, že v těžkých pro nás dobách se z Říma ani s jiných směrodatných míst neozval néjmenší hlas proti tomuto počínání a na obranu utlačovaných nevinných českých lidí, ač papež možnost tu měl.Republika Československá uzavřela s Vatikánem konkordát a církvi římskokatolické vycházela ve všem co nejvíce vstříc.
Víme ovšem, že lid katolický ve své většině s tím, co bylo nesouhlasil, že veliká část kněží porobu rovněž těžce nesla a mnozí z nich byli v žalářích. To však na věci samé nic nemění. Naopak, světčí to o skutečnosti, že katolický náš lid cítí jinak než jak si přál a přeje Řím a vysoká církevní hiearchie, podléhající politice Vatikánu. Je třeba z toho vyvoditi důsledky. Pokračování příště