Svíce-pokračování-6
Reformace, návrat k Písmu a církvi apoštolské.
Úsilí o očistu církve a napravení života vždy více nabývá půdy, až vyvrcholilo v hnutí reformační. Zkáza a porušení církve dostoupily takového stupně, že se všeobecně volalo po nápravě v hlavě i údech.Náboženská nouze, vzmáhající se vzdělanost a v neposlední řadě i humanismus, který vedl k obírání se Písmem v originálech, připravily byť i bezděky půdu k hnutí, které znamená obrození církve, vymanění lidstva s okovů ujařmení ducha i ponižující poroby. Reformace neznamená jen pouhý protest proti bludům a zkáze které v tehdejší církvi zobecněly, ale představuje návrat ke skutečnému křesťanství a tím k základům církve apoštolské. V reformaci se církev znovu staví na základ Písma sv. Ptá se, co z jeho učením souhlasí a co mu odporuje. Jen to, co lze odůvodnit a vyvodit z Písma, má v církvi místo. Všechno ostatní jsou škodlivá ustanovení lidská, která vedou ke zkáze a jsou opuštěním cesty určené a směřující ke spasení duší lidských.
Reformační hnutí započalo v Čechách vystoupením Mistra Jana Husa.Zkoumáním a čtením Písma sv.poznal bludy a zkaženost církve.(Kdo studuje Písmo s modlitbou, ten to pozná bezpečně též) Ve svém poznání byl plně utvrzen četbou bohosloveckých spisů Viklefových, které do Prahy přinesl jeho přítel Jeroným Pražský. Ačkoliv je sněm londýnský r.1382 jako kacířské zatratil, Hus o nich veřejně na universitě pražské přednášel a stal se jejich zastáncem.Tím popudil proti sobě kněžstvo a německé mistry na universitě, které ve snaze aby učení Viklifovo se dále nešířilo spisy tyto odsoudil. Pro tyto spisy, vyjadřující reformační myšlenky, byl také později v souvislosti s papežskou roztržkou Hus dán arcibiskupem Zbyňkem do kladby Rozhodný okamžik však nastal, když papežský legát pasovský, děkan Václav Tiem, přinesl do Prahy 2 papežské buliy.Papež potřeboval peníze na válku proti neapolskému králi Ladislavovi a proto vyhlásil dalekosáhlé odpustky.Těmi také jeho pravomocníci bez ostychu také v Praze obchodovali. Proti tomu svatokupectví Hus s přáteli ostře vystoupil V důsledku toho nastalo mezi lidem pobouření a papežské bully byly veřejně spáleny. Za to ho papež dal do klatby a nad místem, kde by se zdržoval , vyhlásil interdikt. Poté se Hus odvolal ke Kristu a opustil dobrovolně Prahu. Zdržoval se nejvíce v jižních Čechách a na rakovnicku, kde kázal lidem pod širým nebem a tak šířil reformační myšlenky i po českém venkově. Když pak byl 6. července v Kostnici upálen, téměř celý český národ se přiznal k jeho učení a zahájil tak nové období v dějinách církve a světa.
Husovy reformační zásady lze shrnout v toto:Jediným pramenem známosti a pravdy Boží, jest Písmo svaté, které především kazatelé bedlivě zkoumati mají. Kristus je základní a úhelný kámen života a lidského spasení. Hříchy může lidem odpustit jenom Bůh a rozhřešení se může diti jen ve jménu a z vůle jeho.Hlavou církve je jedině Kristus, jen jeho lze poslouchati a ne papeže. Církev je shromáždění vyvolených. Přitom již rozeznává církev viditelnou a neviditelnou, která je jedině pravá. Učení o proměnění při sv.večeři Páně nezavrhoval úplně, ale žádal duchovní přítomnost Kristovu v svaté večeři Páně a duchovní prožívání. Přitom žádal kalich i pro lid. Zavrhoval obrazy, ušní zpověď, horlil proti pověrám a divotvornosti svatých a obrazů, proti odpustkům a jiným ustanovením římským, poněvadž nemají základu v Písmu svatém. V mnohých podrobnostech svého učení zůstal na půdě církve středověké, ale to jen proto, že neměl čas aby si své stanovisko ujasnil do důsledku.
O 100r. později, z cela nezávisle na reformaci české, započalo též reformační hnutí ve Švýcarsku. I tam, porušení a zkáza v církvi dostoupily vrcholu, jak tomu bylo všude a všeobecně. Rozšířila se pověra, rozmohlo se svatokupectví avšelijaké zlořády, nastalo uvolnění mravů. Proti tomu všemu vystoupil švýcarský reformátor, Oldřich Zvingli. Čtením Písma sv. se mu otevřely oči nad bludy v církvi panující. Když r. 1506 se stal farářem v Glarusu, snažil se svým posluchačům na základě Slova Božího, pravou cestu života lidem ukázati. K rozhodnému vystoupení opravnému byl však až přiveden, když se stal kazatelem v poutnickém městě Einsidelu r.1516. V tamějším klášteře se ukazoval obraz, který prý mnohé divy učinil. Nad vchodem pak stál népis:"Zde jsouúplné odpustky všech hříchů k nalezení".Zvingli se nad tímto rouháním zarmoutil a počal proti němu kázati. Dovozoval ze Slova Božího, že uctívání obrazů je nekřesťanské a hříšné! Odpustky jsou výmysl kněžský, nemajíce v Písmě žádné podpory a proto ve věci odpuštění hříchů naléhavě odkazoval lid ke Kristu, jakož to k jedinému Spasiteli. Výsledek jeho činnosti byl takový, že opat kláštera nařídil jeptiškám, aby četly Nový zákon a které chtějí, mohou klášter opustit. Zato kněžstvo, jemuž ušel tučný zisk tím, že pouti do Einsiedelu přestávaly, počalo se proti Zvinglimu bouřiti a biskup basilejský ho pronásledoval. Papežský legát, aby Zvinglimu zacpal ústa, nabízel mu skvělé hodnosti, ale Zvingli je nepřijal.
Vlastním střediskem Zvingliho reformační činnosti se stal Curych, kam ho městská rada povolala a zvolila kazatelem při hlavním chrámu. Zde Zvingli působil tak, že vzniklo mocné náboženské probuzení. Současně s Curychem začala reformace také v jiných kantonech německého Švýcarska.
Dalším ohniskem reformačním se stala Ženeva Působením Viléma Farelar. 1535 byla v tom městě zavedena reformace jako náboženství uznávané Však vlastní reformace, která se v Ženevě projevila jako obrodné hnutí hluboce zasahující do všeho života, jest nerozlučně spojena se jménem reformátora Jana Kalvína.Jan Kalvín, učený a nadaný bohoslovec, studiem Písma sv.došel k nezvratnému přesvědčení, že církev v učení a životě se vzdálila od Krista a původního křesťanství a v důsledku toho přestalo býti evangelium Kristovo mocí k spasení. Na základě toho poznání se cele obrátil ke Kristu, který se stal Pánem jeho života. Zakusil na sobě spasitelnou moc evangelia Kristova, zatoužil i jiné k spasení přivésti. Musel však z Francie, kde svou reformační činnost začal uprchnouti před inkvizicí a tak se r.1536 dostal do Ženevy, kde chtěl přenocovati na své cestě do Basileje, kam měl namířeno. Jakmile se Farel dověděl, který před tím prosil Boha, aby mu dal pomocníka , že Kalvín mešká v Ženevě, vypravil se pozdě večer za ním, aby ho pro dílo Boží v tom městě získal. Kalvín se vymlouval na své mládí, bázlivost i literární práce. Tu Farel mu položil ruku na rameno, pohleděl mu svým pronikavým zrakem ve tvář a s prorockým zanícením mu řekl:"Tobě, jež předstíráš svá studia oznamuji jménem všemohoucího Boha, pakli nám v díle Božím nebudeš nápomocen, bude ti Bůh zlořečiti, poněvadž hledáš více věcí svých, než Ježíše Krista".Dojat a přemožen těmito slovy, upustil Kalvín od svého odpírání a v Ženevě zůstal. Hned na to byl pak ustanoven kazatelem a profesorem bohosloví. Jeho všestranná činost od začátku směřovala k obnově církve i života na základě Slova Božího.Nebylo to snadné. Bylo mu bojovati proti bludům a zlořádům i nepřátelstvím církve římské, jakož i s nevěroui nepravostimi libertinů, kteří v té době v Ženevě měli silné pozice a proti němu se stavěli. Avšak Slovo Boží vykonalo své poslání. V Ženevě byla zřízena církev v duchu evangelia Kristova, podle vzoru církve apoštolské. Celá Evropa obdivovala a uznávala pravou zbožnost a čistotu mravů zdepanujících. Tak se Ženeva stala střediskem snah reformačních, okud Kalvín svým vlivem působil na reformační hnutí ve Francii, Holandsku, Anglii, Skotsku, Frisli(?), Uhrách, Polsku a jinde.Též i naše Jednota navázala s Kalvínem spojení. Její vyslanec, Petr Herbert r.1560 navštívil Kalvína a jednal s ním o konfesi bratrské.
Téměř okamžitě z reformací švýcarskou, počalo i samotné reformační hnutí v Německu. Nástrojem a nositelem tohoto úsilí stal se Dr. Martin Luther, augustiniánský mnich, později profesor vysokého učení ve Vittenberku. Jako ostatní reformátoři, tak i on čtením a studiem Písma sv.došel k přesvětčení, že bez obecenství víry z Krista a jeho evangelia se prýštící , není církev pravou církví Kristovou. V tomto poznání byl utvrzen zřejmě při své cestě do Říma, kterou konal v záležitostech klášterních, když místo pravé zbožnosti a opravdovosti víry nalezl v Římě duchovní prázdnotu a mravní spoušť. Viděl, jak kněží bezmyšlenkovitě slouží své mše, jak zejména vyšší hodnostáři církevní se obklopují blahobytem a holdují tělesnosti a požitkům, jak se vědomě klame a podvádí. To mu otevřelo oči, že pochopil, že všechno prázdné a řemeslné obřadnictví a všechna pozlátková nádhera před Bohem nic neznamená, naopak jest urážkou jeho majestátu. Pokoj lze nalést jen skrze víru, která se rodí ze slyšení a poslušnosti Slova Božího.Tyto pravdy potom s horlivostí předkládal svým posluchačům za katedrou i ve farním kostele vitemberském, kde byl častým kazatelem.
Vlastní reformace v Německu byla však zahájena teprve když papež Lev X. chtěje stavěti chrám sv. Petra v Římě, vypsal všeobecné odpustky. Celým Německem procházeli církevní kramáři, kteří na základě papežské listiny vedli obchod s papežským odpuštěním. Néjhorlivěji si počínal augustiniánský mnich Jan Tecl z Lipska. Vozil sebou truhlu na peníze z nápisem:"Jakmile peníz do truhly skočí, duše již z očistce vykročí" Luther pohoršen tímto počínáním přibil 30.října 1517 na dveře zámeckého kostela ve Vitenberku svých 95 článků proti odpustkům a jiným článkům víry řimské. Tímto činem se počíná církevní reformace v Německu. Články Lutherovy se rychle rozšířily po všech městech a vesnicích Německa a odtud do dalších zemí Evropy. Vyvolali projevy souhlasu i nepřátelství. Nastaly spory a Luther byl žádán, aby svá učení odvolal. Když to nechtěl učiniti, byl dán od papeže do klatby Luther však papežskou bullu veřejně spálil a v díle obnovy pokračoval. Pravdivost a oprávněnost svého počínání i učení musel hájiti i na sněmu ve Vormsu před samým císařem. Svou obhajovací řeč končil slovy:"Zde stojím, jinak nemohu. Bůh mi pomáhej" Boží pomoc se také osvědčila nejen tím, že dílo reformační obnovy v Německu zvítězilo, ale reformace z Německa se rozšířila i do Dánska, Švédska, Norska, Finska a jiných zemí Evropy, kde přinesla svoje požehnání, které všude a ve všem i dnes je patrné a projevuje se mravní úrovní pokroku a vzdělanosti těchto národů, pokud evangelia Kristova se přidrželi. Pokračování příště.