Svíce-pokračování-12
O sloužení Bohu a křesťanském životě.
Být křesťanem znamená být údem církve Kristovy a sloužit Bohu a vyznávat Krista Ježíše celým životem. Proto středem vší služby Bohu v pojetí církve českobratrské evangelické jest plnění Boží vůle a uskutečňování Božích cílů ve světě a v životě. Služba Bohu představuje vědomí Boží svrchovanosti, úctu a vděčnost Bohu, lakož i poslušenství jeho rozkazů. Stejně vyznávání Ježíše Krista znamená: věřiti v Jeho vykupitelskou moc, v Jeho evangelium a následování Jeho k životu věčnému.
Boží vůle, jakož i zvěst o vykoupení v Ježíši Kristu, jest obsažena v Písmu sv.,v Slovu Božím. Proto na Slovu Božím všechno sloužení, jakož i projevy víry, vděčnosti a úcty, musí být založeny, jím zúrodněny a ovlivněny.
Naproti tomu církev římskokatolická klade důraz na zevní zachovávání obřadů a církevních ustanovení Tím službu Bohu v základním pojetí zavedla a vypráznila. Náboženský život v pojetím katolickém jest zmechanizován a omezuje se na vykonávání předepsaných lidských úkonů.Ideálem křesťanského života jest izolování od světa. Ve světě nelze naplnit vůli Boží. Lidské společenství, rodina, povolání, práce, to vše jest neduchovní a od Boha vzdaluje. Pravý křesťan se musí od světa oddělit, soustředit se na sebe, na církev a chrám, kde s Bohem přichází do styku a kde církev prostřednictvím kněží Boží dary a milost zprostředkuje. Proto křesťané dokonalosti jsou néjblíže mniši a kněží. Je taky dvojí stupeň dokonalosti a křesťané jsou též vyššího a nižšího řádu. Ti, kdož jsou na vyšším stupni duchovního života a konají záslužné skutky, jakož i plní všeliká ustanovení církve, ti shromažďují přebytek zásluh, který církev spravuje a z nich uděluje zase těm, jejichž skutky ke spasení nedostačují. V tom má své učení o odpuscích a uctívání svatých. Néjpřednější dobré skutky podle učení římskokatolické církve: jsou to modlitba, půst a almužny.
Modlitba je otevření člověkova nitra Bohu. Jest to hlas a způsob, kterým se člověk s Bohem spojuje a na který Pán Bůh zase odpovídá. Proto modlitba podle naučení Slova Božího se musí díti v duchu a pravdě. Vzorem modlitby jest modlitba Páně- Otčenáš, který při vší stručnosti jest obsažná tak, že všechno zahrnuje.
V pojetí a praxi církve římskokatolické, jest však modlitba docela něco jiného. Jest to mechanické odříkávání slov. Nezáleží na tom, s jakým srdcem se člověk k Bohu přibližuje, ale záleží na množství. Čím víc člověk modliteb odříká, tím větší má zásluhu. Jest třeba taky dbáti na to, aby modlitby šly za sebou v určité sestavě. Z toho důvodu byl zaveden v církvi kat. stroj, růženec. Z toho důvodu ukládá kněz jako zadosti učinění lidem, aby se pomodlili tolik a tolik otčenášů a zdrávasů. Proto odříkává dítě v modlitbě za sebou všechno, co zná. Kam ten způsob modlitby vede, néjlépe vystihuje tato skutečná událost. V Olomouci-Hodolanech se konal pohřeb s velkou nádherou a nákladným vypravením. V průvodu byly sjednané ženy z místního chudobince, které za odměnu se měli modliti za mrtvého.Proto cestou v určitém pořadu odříkávali společně otčenáše a zdrávasy tak, že za každou modlitbou činily přestávku. V té si pak na pokračování vypravovaly o nějaké známé ženě, asi z jejich prostředí. Tak jsme slyšeli toto:"Zdrávas Maria, Matko Boží" --atd..(odříkávána známým bezmyšlenkovitým způsobem).Potom následoval přibližně tento rozhovor:"..to je ale potvora, já jsem ji říkala, jestli nedá pokoj, tak ji to povím jak se patří"...atd. Na to zase se zborově modlili:"Otče náš, jenž si"....atd.Na to zase pokračovali jadrnou hanáčtinou a to takovými výrazy, které nemohu ani zmiňovat. To se opakovalo celou cestu až na hřbitov. To jsou důsledky takto chápaných modliteb. Pán Ježíš však pravil:" Modlíce se, nebuďte marnomluvní jako pohané, neboť se domnívají, že pro tu svou marnomluvnost vyslyšeni budou:" (Mat.6,8) "Přibližuje se ke mně lid tento ústy svými a rty mne ctí, ale srdce jejich je daleko ode mne. Ale nadarmo mne ctí učíce učení přikázání lidských:" (Mat.15,8-9).
Katolické modlení má však ještě další stránku, která jest zavrženíhodná. Jest to modlení ke svatým, Marii a andělům. Když někdo k církvi římskokatolické přistupuje, požaduje se od něho toto vyznání:"Pevně věřím, že svatí s Kristem kralující, mají býti ctěni a vzýváni a že se za nás u Boha přimlouvají." Nasčíslný počet svatých a světic je prý důkazem, že církev římskokatolická jest církví Kristovou.Napřed si je učiní a pak se odvolávají na pravost. To ovšem tvrdí církev římskokatolická. V Písmě sv. bychom marně pátrali po tom, že k lidem, byť i za svaté prohlašovaných, bychom se měli modliti a je vzývati. Naopak, dovídáme se, že kromě k Bohu a Ješíši Kristu, Synu Jeho, k jinému se modliti a jiného tímto způsobem ctíti nemáme. Ani Marii, naboť ona také byla člověkem, týmž býdám podrobeným. Slovo Boží praví:"Pánu Bohu samému klaněti se budeš a Jemu samému sloužiti budeš."(Mat. 4,10) "I stalo se, když vcházel Petr, že vyšel proti němu Kornélius a padna k nohám jeho, klaněl se jemu. Ale Petr pozdvihl ho řka:Vstaň, i já jsem také jenom člověk.(Sk.,10,25-26).
Půst ve smyslu Biblickém znamená vnitřní duchovní stav lítosti a duchovního soustředění, které byly provázeny i zdržováním se od jídla, pití a jiných věcí, zdržování se od pokrmu bylo však jen průvodním zjevem nikoli ůčelem a smyslem postu. Pokrytci používali postu k tomu, aby svou lítost a zbožnost projevili před lidmi. Postili se okázale, aby to bylo vidět a byli za to chváleni. Proti tomu se Pán Ježíš rozhodně postavil. Učedník Kristův když se postí, má se soustřediti do nitra, nedávati to zevně na sobě znát, poněvadž to není věc ostatních lidí, nýbrž výlučně jen jeho a Boží.
Tak rozumí postu i českobratrská církev evangelická. Nezavrhuje půst vůbec, ale odmítá myšlenku, že by postění bylo možno stanoviti na určitý den, bez jakých koli předpokladů a že by spočívalo jen od zdržení se od určitých pokrmů.
Naproti tomu církev římskokatolická klade všechen důraz na zachovávání postních dnů a ustanovení. Zachovávati předepsané posty je velikou zásluhou před Bohem. Postními dny jsou: každý pátek v týdnu, Štědrý den, Popeleční středa a před velikonocemi: Škaredá středa, Zelený čtvrtek a Velký pátek. Význam postů spočívá v tom, že katolík v ty dny nesmí jísti žádné masité pokrmy. Jiného se nežádá a nezdůrazňuje. Aby ale ti, kdo na to mají neměli v ničem újmu, je dovoleno v postních dnech jísti maso ryb.Podle toho, když někdo nejí v postních dnech obyčejné masité pokrmy a třeba se i přejí masem rybím, má zásluhu před Pánem Bohem a bude mu to připočteno k dobru.
Pán Ježíš pravil:"Ne to, což vchází v ústa poskvrňuje člověka, ale co z úst vychází, toť poskvrňuje člověka:" ( Mat.15,11).Apoštol Pavel výslovně říká:"Protož žádný z vás nesuď pro pokrm, neb pro nápoj, neb ze strany svátků, neb novoměsíce, neb sobot. Jestliže jste zemřeli s Kristem živlům světa, proč jako byste byli živi světu, těmi ceremoniemi dáte se obtěžovat?" (kolos.2,16.20).
Až na to, že posty jsou v církví římskokatolickou počítány za zásluhu, věc není tak důležitá, abychom se u ní déle zdržovali. Nechť si každý učiní úsudek sám.
Almužny, to je ochotné udělování darů chudým a ubohým rovněž prohlašuje církev římskokat. za zásluhu před Bohem. Neupíráme, že jest svatou a od samého Pána Ježíše Krista nám přikázanou povinností mírnit lidskou bídu a vyrovnávati majetkové nedostatky podle možností. V knize Přísloví čteme že kdož uděluje chudému, půjčuje Hospodinu a On za dobrodiní odplatí jemu (Přísl.19,17) Též apoštol Pavel praví:"Činíce dobře neoblevujme, neboť časem svým budeme žíti neustávajíce.Protož dokud čas máme, čiňme dobře všechněm, nejvíce však domácím víry."(Gal. 6,9-10) Pán Ježíš pak sám v podobenství o mlosrdném Samaritánu dal všem příklad toho, jak se máme trpících ujímati Však pomáhati bližnímu podle Písma sv.není zásluhou, nýbrž samozřejmou povinností, vplývající z podstaty křesťanství. Nejde tak o udělování almužny, jako o odstraňování nespravedlnosti a bídy vůbec.Proto brat.církev evang. nevede k udělování almužny, ale k účinné bratrské lásce, která pomáhá, jak se pomoci dá. V tom je velký rozdíl. Almužnou se člověk zbavuje povinnosti přistoupit k trpícímu jako k bratru.Nic není lehčího, než bohatý dáti ze sváho přebytku almužničku a míti přitom ještě vědomí, že tím získává zásluhu před Bohem Těžší je jako bratr přijít a jako bratr pomoci a pomáhati To je smysl Ježíšových slov:"Milovati budeš Pána Boha svého, jako sebe samého." Almužna bídu neodstraňuje, ale často naopak ji rozmnožuje. Podporuje řemeslnou žebrotu.Žebrota v řískokat. zemích je vypěstována přímo v umění v úžas budící. V Itálii, ve Španělsku a jiných římskokat. zemích, je u každého chrámu zástup otrhaných žebráků, vystavujících svou bídu z nichž mnozí, jak se nejednou ukázalo, byli ve skutečnosti boháči V evangelických zemích se nic takováho nevyskytuje.Žebrání je považováno za hanbu a potřební jsou zaopatřováni jiným, neponižujícím a neurážejícím způsobem. To je rozdíl mezi katolickým a českobrat. evang.pojetím dobročinnosti. Je to rozdíl zásadní a dalekosáhlý, to každému je jistě jasné.
Poutě v římskokat.církvi jsou též projevem náboženského života a jsou považovány za záslužné.Konají se na různá zázračná místa, o kterých se prohlašuje, že jsou zde obzvláštní měrou lidské prosby vyslýchány a že se zde dějí zázraky. Tyto poutě mají svůj počátek v úpadkové církvi středověku. Již v 5.a 6.století putovali lidé v pověrčivé úctě k mnichům a poustevníkům, kteří byli považováni za svaté a mohli se u Boha přimluviti. Dodnes se konají k všelikým zázračným místům a obrazům. Též do Palestiny "k Božímu hrobu", do Říma, u nás na Svatou Horu, Hostýnek, Svatý Kopeček, Velehrad atd. Tyto poutě jsou na jedné straně spojeny s náboženskou nevědomostí a bigotní pověrčivostí a na druhé straně s hříchem a dryáčnictvím.Spočívají na mylných doměnkách , které církev římskokat. podporovala a podporuje a nejednou i na vědomém a úmyslném klamu. Víme na př. z české historie, jak Mistr Jan Hus odkryl podvody, kreré se děli v městečku Wilšňaku, kde prý na hostii se objevovala krev Spasitelova Zatím se ukázalo, že to byla zvláštní červená plíseň. To však tamějším kněžím nikterak nevadilo, aby věci využily. Prohlašovali, že dvě osleplé paní nabyly tam zraku. Při vyšetřování se však tyto doznaly, že nikdy slepé nebyly. Dále kněží hlásali, že jednomu chlapci tam byla chromá noha uzdravena. Při vyšetření však vyšlo najevo, že naopak po návratu z Wilšňaku neduch se mu zhoršil. Hus toto vědomé klamání zastavil tak dokonale, že z rozkazu arcibiskupova všichni kněží museli zastaviti pouti do Wilšňaku a výsledek byl ten, že do bělohorské bitvy se žádná zázračná místa v Čechách neobjevila.Teprve až v době pobělohorské pouti k zázračným studánkám a obrazům se rozmohly a dosud, i když snad v jiné podobě trvají. Poračování příště