Kdy to bude- kdo to bude
4) Rouchem svým se odívat.... Křesťanství se nemá čím "chlubit", pokud se chce držet toho, čemu mnozí z velkou zálibou říkají tradice, nebo tradiční pojetí. Koncepce takového dogmatického lpění na tradicích není dobrá a už ne kristovská, tedy křesťanská.
Žel, že někdy bývá tradice silnější, než vliv Písma, tedy univerzální pravdy. Co potom s tím? Velký zastánce pravdy Mistr Jan Hus jednoho dne řekl:"Stanovil jsem si zásadu, že jakmile poznám lepší myšlenku, s radostí a v plné pokoře se vzdám té dřívější." Řekl to sice v době studijních let, ale stejný postoj měl i později. Velice dobře porozuměl podstatě Písma, jako konečné autority, přestože některé tradiční náhledy na jisté věci ještě měl. Písmo, ne tradice bylo u něho měřítkem všeho. Neříkal jako mnozí:"účel světí prostředky". Byl charakterní a zásadový. Jinak je to ale v mnoha křesťanských církví. Říkají:"Zůstaneme v tradičním učení". Znamená to "Budeme se odívat svým rouchem", ale tvé jméno Kristovci, to chceme mít. V duchovní oblasti je poněkud jiná logika. Tam je nutné roucho vypůjčené, ještě lepší je však darované.(Iz. 61,10.), (2 Petr. 1,3)
5) Chceme jen tvé jméno. To je alibistické a není to špatný nápad. Tak je to v tomto symbolickém prorockém prohlášení koncipováno, je to chytré a vypočítavé. Budeme si dělat svoji "občansko-církevní politiku" nehledě k tomu co Ty žádáš, zakladateli křesťanství, ale aspoň Tvoje jméno, si necháme, toho se zříct nechceme. Taková je dnešní situace a stav křesťanstva, i když se to některým představitelům církví líbit nebude. Budeme si dělat co budeme chtít, chceme ale, abychom byli Tebou zaštítěny. Z dikce slov (Iz. 4,1) to přece zřetelně vyplývá. Z manželského svazku ale přece také plynou jisté zákonné povinosti, které není možné odbýt jen nějakou omluvou, byť by se zdála rozumnou z dnešního hlediska úsilí po jednotě (sjednocení) křesťanství. Který muž by k takovému jednání ženy byl tak benevolentní? Která žena by si na účet svého muže mohla dělat co chce a co se ji zlíbí? Nechal by si takový manžel líbit, kdyby jeho žena na jeho účet páchala to, za co by pak on musel vést trestní odpovědnost? V běžném životě se to může vyjimečně stát, ale v duchovním slova smyslu to tak být nemůže a je to nemyslitelné. Uvědomujeme si to? A přesto tomu tak v praktickém náboženském životě dnes a denně je! Nechceme přijít o křesťanskou identitu, chceme být pokládáni za stoupence křesťanství, ale také si děláme co chceme. Kristovi zásady a učení si formulujeme jak nám to vyhovuje a skutečný život víry nechceme mít ničím "omezený". Tak si mnozí křesťané představují odpovědnost křesťanství, která vyplývá z manželského svazku s Kristem. Mohou také potom očekávat konečnou odměnu "muže", kterého k tomu určil"? (Sk. 17,31) Nejenom že mohou, oni ji také skutečně dostanou, ale jaká bude??? Odpověď jistě znáte , milí křesťané.
Pokračování příště