KDY TO BUDE-KDO TO BUDE

 PORAČOVÁNÍ

 4)  Rouchem svým se odívat....     Křesťanství se nemá čím "chlubit", pokud se chce držet toho, čemu mnozí s velkou zálibou říkají tradice, nebo tradiční pojetí. Koncepce takového dogmatického lpění na tradicích není dobrá a už ne kristovská, tedy křesťanská.

 Žel, že někdy bývá tradice silnější než vliv Písma, tedy univerzální pravdy. Co potom s tím? Velký zastánce pravdy, Mistr Jan Hus jednoho dne řekl:" Stanovil jsem si zásadu, že jakmile poznám lepší myšlenku, s radostí a v plné pokoře se vzdám té dřívější." Řekl to sice v době studijních let, ale stejný postoj měl i později.Velice dobře porozuměl podstatě Písma, jako konečné autority, přesto některé tradiční náhledy na jisté věci ještě měl. Písmo, ne tradice byli u něho měřítkem všeho. Neříkal jako mnozí:"účel světí prostředky". Byl charakterní a zásadový. Jinak je to ale u mnoha křesťanských církví. Říkají:"Zůstaneme v tradičním učení." Znamená to- "Budeme se odívat svým rouchem", ale tvé jméno Kristovci, to chceme mít. V duchovní oblasti je poněkud jiná logika. Tam je tradiční roucho právem nevyhovující. Tam je nutné roucho , vypůjčené, ještě lepší je však darované.(Iz.61,10.) (2Petr.1,3)

 5)  Chceme jen tvé jméno...          To je alibistické, ale není to špatný nápad.Tak je to v tomto symbolickém prorockém prohlášení koncipováno, je to chytré a vypočítavé. Budeme si dělat svoji  "občansko-církevní politiku" nehledě k tomu, co ty žádáš, zakladateli křesťanství, ale aspoň Tvoje jméno si necháme, toho se zříct nechceme.

 Taková je dnešní situace a stav křesťanstva, i když se to některým představitelům církví líbit nebude.Budeme si dělat, co budeme chtít, chceme ale, abychom byli Tebou zaštítěny. Z dikce slov (Iz.4,1) to přece zřejmě vyplývá. Z manželského svazku, ale přece také plynou jisté zákonné povinosti, které není možné odbýt jen nějakou výmluvou, byť by se zdála rozumnou z  dnešního hlediska úsilí po jednotě (sjednocení) křesťanství. Který muž by k takovému jednání ženy byl tak benevolentní? Která žena by si na účet svého muže mohla dělat , co chce a jak se ji zlíbí? Nechal by si takový manžel líbit, kdyby jeho žena na jeho účet páchala to, za co by on potom musel nést trestní odpovědnost? V běžném životě se to může vyjimečně stát, ale v duchovním slova smyslu to tak být nemůže a je to nemyslitelné. Uvědomujeme si to? A přesto tomu tak v praktickém náboženském životě dnes a denně je!  Nechceme přijít o křesťanskou identitu, chceme být pokládáni za stoupence křesťanství, ale také si potom děláme co chceme. Kristovi zásady a učení si formulujeme jak nám to vyhovuje a skutečný život víry nechceme mít ničím "omezený". Tak si mnozí křesťané představují odpovědnost křesťanství, která vyplývá z manželského svazku  s Kristem. Mohou také potom očekávat konečnou odměnu "muže, kterého k tomu určil"? (Sk.17,31) Nejenom že mohou, ale oni ji také skutečně dostanou, ale jaká bude??? Odpověď jistě znáte, milí křesťané.

 Pokračování