KDY TO BUDE-KDO TO BUDE

 Část druhá

Symboly

Bible často používá symbolickou řeč, která se zdá lidem nesrozumitelná. Někteří si myslí, a není divu, že nerozumí symbolice, že mohé biblické pasáže působí na první pohled, jako oni říkají, pouhé "pohádky". Na některých teologických univerzitách a misijních školách je vyučován zvláštní obor nesoucí název  "komparativní symbolika". V tomto předmětu jsou vyučována pravidla, jak, kdy a co dát do souvislosti, aby celkový dojem působil smyslu plně a vytvářel logický celek. Nehledejte v tomto na pohled tajemném názvu , nic mysteriozního. Dnešní teologie je plná tajemně znějících slov. Tento název je možné pojmenovat docela obyčejným názvem:srovnávací symbolika (poznámka autora). Obeznámíte-li se zhruba s tím, co který symbol v prorocké řeči znamená a srovnáte-li ho potom se zkutečností, pak se stane prorocká řeč docela srozumitelnou. A co víc: poznáte, jak se dva, tři tisíce let stará proroctví v dnešní době naplňují a jak obdivuhodně "sedí" ve všeobecném nebo náboženském dění. Čtenáři Bible by si měli osvojit nejzákladnější pravidla  četby Bible a snažit se její řeči porozumět. Většina encyklopedií říká, že symbol Je:

 1) Znak, značka, znamení

 2) Předmět mající hlubší (skrytý) význam.

 Biblická symbolika často mluví o skutečnostech přesahujících běžné chápání člověka. Aby byly tyto pravdy přesto pro člověka pochopitelné, používá symbolickou řeč. Chce povědět něco o skutečnosti málo známé, nebo méně známé a použije pro tento účel obecně známé věci, nebo skutečnosti- symboly. Platí to především v prorocké obrazné řeči., ale ne vžycky.Ježíš často používal symbolickou řeč, aby lidem přiblížil například to, jak působí na proměnu myšlení a života lidí tajemná moc evangelia, ale ukazuje, že ne všichni musí být tou mocí obráceni. Použil k tomu podobenství o rozsévači, kde je rovněž několik symbolů Tak lidé snadněji a srozumitelněji poznávají důležité pravdy Písma, které jinak přesahují chápání člověka. Ze zpráv evangelií víme, že ani Ježíšovi néjbližší, jeho učedníci, často nechápali a nerozuměli některým věcem, které Ježíš říkal.

 1a) Žena:            V tomto případě (Iz. 4,1) se jedná o sedm žen. V prorocké mluvě je výraz žena často používán a téměř vždy znamená církev, viz Zj. 12,1. Někdy také bývá užíván výraz nevěsta což je také žena. V takovém případě je to cnostná žena, zatímco nevěrná žena  bývá označována jako nevěstka.

 Bližším rozlišením v našem textu je číslovka sedm. Ta má v biblické symbolice zvláštní význam. Sedmička dostala v biblické symbolice pečeť posvátnosti, či dokonalosti, často značící plnost. Bůh při stvoření světa přestal tvořit a posvětil sedmý den. Ve svatyni byl sedmiramenný svícen. Sedmi násobné kropení slitovnice krví obětního zvířete mělo znamenat dokonalé, plné, očistění od hříchu a dokonalé odpuštění. Lv.16,14. Číslo sedm u Mat. 12,45. nebo Luk. 11,26.  je naopak zase znamením takové zkaženosti, že horší už nemůže být. A konečně je tu známá symbolika ze Zjevení: Sedm maloasijských sborů. Velký ryšavý drak, majících sedm hlav a sedm korun. Zj.12,3. To je jenom ukázka toho, jakou důležitost mělo číslo sedm. Všechny tyto sedmičky jsou jednak symbolem plnosti a dokonalosti Božího jednání, ale na druhé straně néjvyšší vypětí a vystupování protibožských sil Antikrista. Číslo sedm ve spojení s prorockým symbolem ženy bude jistě znamenat něco důležitého a závažného ve spojení s církví. Lépe řečeno s církvemi, nebo se zde jedná ne o ženu (jednu), ale o ženy. Tedy podle Zj. 12,1 a symboliky zde užité můžeme dnes hovořit o křesťanských církvích, kterých je dnes už hodně, nejen jedna. Konečně i toto symbolické číslo sedm tomu nasvědčuje. Sotva bychom pod tímto symbolem mohli hledat cokoliv jiného.Tento obraz se zdá být nejvíce odpovídající. Dokonce bychom mohli říci velice příznačný, vzhledem k chování a činosti křesťanských církví.Toto prorocké slovo bylo sice vyřčeno nad církví Hospodinovou,jak již bylo uvedeno, před více než 2500 léty, přesto však můžeme pozorovat stejné, ne-li odvážnější "projevy", které se zcela bezostyšně ukazují i dnes. Myslíte snad, že Pán církve z takového jednání může mít radost a být dokonce spokojen? On přece dal určitá kritéria, podle nichž by se měla jeho nevěsta chovat, ale ona si dělá co chce a jak chce, ať už se jmenuje jakkoli. A zásady, které dal Pán církvi, jsou směle přispůsobovány jejím vlastním potřebám a náladám, tak jak je to právě ve světě hudby, v přednesu slova a v ostatní náboženské kultuře. Často se tak děje s vědomím, kdoví, jak Pán Bůh nebude spokojen a rád, když ho takovými praktikami showbyznysu "obšťastňujeme". Už starozákonní prorok věděl něco o pokoře, se kterou bychom to vše měli konat, Mich. 6,8. Něco podobného, ne-li stejného, co do významu, říká o mnoho let později apoštol Petr. 1.Petr. 5,7.

2) Muž:               Kromě své fyziologické podoby a úlohy, měl muž v biblické době punc vůdce rodiny, byl bojovníkem a podobně. Kromě toho byl také knězem své vlastní rodiny. Kolem mužských jedinců,(mužů) se soustřeďovalo dění různého zaměření a tak se stal muž symbolem vůdcovství.(viz Králové, proroci atd. Sk. 17,31.). Tento verš nám dokonce jednoho takového muže představuje a říká o něm, že sám Bůh ho určil k tomuto úkolu. Podobně mluví i ap. Pavel u Žid. 2,10. Konečně on sám o sobě takové svědectví vydal. Mat. 23,10! Potřebujeme snad více důkazů o jeho vyjimečném postavení pro takovou funkci? Nic a nikdo, ani svatí, ani Marie, jeho matka nemohou takový úkol na sebe vzít a pro člověka od Boha vzdáleného, něco pozitivního udělat.

 3)  Budeme jíst vlastní chléb...      V běžném životě lidí, v současné společnosti, je těžko myslitelné, že člověk, nebo rodina pojídala to, co není jejich, ale cizí. Takoví by byli obviněni z krádeže, v lepším případě z přiživnictví.

 Mezi lidmi je přece normální, že každý pojídá svůj vlastní chléb. V námi sledovaném prorockém příběhu je to ale trochu jiné. Už víme, že se jedná o vztah mezi církvemi na jedné straně a mezi Kristem na straně druhé. To jsme poznali z "rozšifrování" prorocké mluvy. Nyní k tomu, co už víme, přichází ještě to, co je "živnou půdou " mezi těmito dvěma subjekty. To je to, co dává tomuto společenství sílu k životu,-pokrm. Není to běžný pokrm, běžný chléb. Je to chléb života. Ježíš sám o sobě řekl "JÁ JSEM CHLÉB ŽIVOTA". Když z jedné z posledních rozmluv se svými učedníky vznáší podivný dotaz na své posluchače, (čti Mat.24,45) nedostává odpověď. Přesto, jakoby odpověď "visela ve vzduchu", i když nebyla vyslovena. Co je to? Jaký je to pokrm? Která je to ta pravá chvíle? Co je míněno pokrmem v pravý čas? Ježíš na to sám odpovídá, čti Mat. 4,4." Je to "Každé slovo vycházející skrze ústa Boží." Může to být jedině PÍSMO SVATÉ. Dokud Ježíšovi učedníci mluvili a kázali jako jejich mistr, lidé dychtivě naslouchali a nakonec říkali:"Takhle nikdy nikdo nemluvil." Jan. 7,46. Je také ale pravda, co už v tom verši není: Nikdy také tak nikdo nežil. To je potřeba zdůraznit v souvislosti s námi sledovaným tématem. Budou-li služebníci evangelia přinášet lidem správný pokrm a včas, nemůže se stát, že by lidé řekli:"BUDEME JÍST SVŮJ CHLÉB," a žít , jak budeme chtít? Jen se podívejme zpět do historie a poznáme, jak se rozcházelo učení církve( chléb), z životem těch, kteří jen mluvili, ale podle toho nežili. To také vytýkal dárce onoho chleba života náboženským vůdcům své doby. Čti Mat.23,3. Kdyby dnes někdo přišel s podobným poselstvím k představitelům křesťanských církví, jak by asi dopadl? A přesto je evidentní, že dnešní vůdcové nejsou o nic lepší, ale ani horší, než tehdy. Každé křesťanské uskupení si dělá "na svém písečku" co chce a často do svého "pokrmu", duchovní stravy, jímž živí své příslušníky, vmíchává něco, co tam podle Ježíšových ustanoveních nepatří, co je v přímém rozporu s jeho učením.

 Poračování příště.